Nejhorší práce, co jsem měla

Kanadský working holiday mě hodně bavily, a tak bylo skoro samozřejmostí, že se pokusím získat i working holiday na Nový Zéland. Vyplnit žádost bylo celkem o nervy, ale podařilo se! Takže z Kanady jsem si přiletěla užít léto v Evropě, spojila jsem to ještě hezky s brigádkou v Itálii, a na podzim jsem zas odletěla. Tentokrát na druhou stranu zeměkoule, kde akorát začalo jaro.

Zpátky v kuchyni

Jak už jsem psala v minulém článku, tak Vancouver jsem si fakt zamilovala a od Zélandského Aucklandu jsem očekávala to samé. Je to hlavní město – velkoměsto. Po příletu mě ale Auckland nenadchl, vůbec jsem si nepřipadala jako ve městě. Ale začít se někde musí.

Auckland

Během týdne v hostelu jsem si našla dlouhodobější ubytování přes Airbnb, a díky zkušenosti v kuchyni z Kanady, i práci. Tentokrát šlo o kavárenskou kuchyni. Před otevřením jsem se pekla muffiny a scony (hrudka těsta, kterou kiwáci milujou), načančala vitrínu se salátama a dortíkama, u toho jsem nenápadně dortíky užírala (až později jsem zjistila, že je nade mnou kamera, ale to mě nedokázalo zastavit). A na otvíračku přišel chef – majitel a vařili jsme spolu. Snídaně a obědy, čili vajíčka na všechny způsoby, fazole, burgery, hranolky, prostě kavárenský menu. Oproti mojí zkušenosti z cateringu tohle bylo jiný. Mnohem víc stresující. Jídlo, který jsme připravovali nebylo úplně nejlepší a kolikrát se nám objednávky vracely, lístky se hromadily a stres rostl.

Zachraňoval to ale můj šéf, kterýho jsem si zamilovala. Byl to starší pán ze Sýrie, co uměl anglicky asi tak jako já, takže jsme si výborně rozuměli 😀 Nebudete tomu věřit, ale Syřané mají naprosto stejnej humor jako Češi! Byl to ale zároveň největší workoholik, kterýho jsem poznala. V práci byl od rána do zavíračky 7 dní v týdnu. Každý odpoledne za ním chodili děti a zvlášť jeho malej syn ho přemlouval, aby už šel domů. Po několika týdnech když jsem si získala jeho důvěru si vzal, prý po několika letech, den volna a šli s rodinou na pláž (druhej den přišel chudák spálenej jak blázen, že už si zas dlouho volno nevezme 😀 ). Bohužel po 3 měsících jsem změnila plány a z Aucklandu se stěhovala a tak trochu mi ho bylo líto, že ho v tý kuchyni nechávám. Tahle zkušenost mi ale dala hodně, tentokrát ani ne tolik pracovní, ale lidskou! Vyprávěl mi o Sýrii před válkou, o jeho rodině, i o aktuálních detailech, týkající se migrace Syřanů do Evropy. Pokaždé když o Sýrii mluvil, měl slzy v očích, a bylo opravdu vidět, jak svojí zemi miluje a jak moc těžký je pro něj žít život, který si tak úplně nevybral. Žít na Zélandu je sen mnoha lidí a někdo si může říct, že má sakra štěstí, že tam může žít a ještě mít vlastní podnik, ale někdy je to štěstí úplně jinde.

Kiwi sad

Tauranga je město, známý hlavně pro pěstování kiwi – ideální místo odpracovat si tři měsíce v zemědělství, abych si mohla prodloužit víza o další tři měsíce. Byl březen, čili pár měsíců před sklizní. Cool na týhle práci bylo to, že sad se nacházel na ostrůvku kousek od Tauranga. Do práce jsme tedy nejezdili autem, ale na lodi. Ostrov obývala pouze jedna Maorská rodina, jinak se na něm pěstovalo kiwi. Práce byla fyzicky náročnější, ale dalo se to zvládnout. Výhodou bylo, že při práci si člověk mohl poslouchat muziku nebo podcasty. Nevýhodou bylo počasí. Za deště se nepracovalo a byl podzim, takže pršelo celkem často. Některý dny se kuli dešti končilo dřív, jiný dny se zas čekalo na SMS a předpověď počasí, jestli se ten den bude vůbec pracovat nebo ne. Teoreticky by si mohl člověk udělat plán na volný dny, ale vždy se doufalo, že se do práce půjde, a tak jsem akorát skončila doma a čekala na zprávu. To mě fakt ubíjelo.

Kiwi před sklizní

Nastal čas sklizně. Nebudu vám lhát. Po prvním dni jsem skončila. Lítat po sadu jak šílená s 20ti kilovým košem na břiše a pak se dozvědět, že jsme si za tu celodenní dřinu vydělali asi 50 dolarů mě odradilo.

Dobře se uč nebo skončíš u pásu

Když se ovoce sklízí, někdo ho musí taky balit. Do balíren se lidi hlásili už v předstihu, takže když jsem se rozhodla, že se o tuhle super práci budu taky ucházet, bylo už docela pozdě a zároveň brzo před tou největší vlnou sklizených kiwi. Zbyla na mě už jen noční směna. Poprvý v životě jsem začla chodit na noční a ještě k tomu jsem pracovala u pásu. Směna začínala v 6 večer, přesně v tu dobu se stroje spustili bez ohledu jestli u nich někdo je nebo ne. A jelo se v tempu. Na jedný straně haly se skládaly krabice, který poslali dál po pásu ke mě. Ze stroje začly lítat kiwi, který jsem rychlostí blesku složila, přetáhla igelitem, krabici zavřela a poslala po pásu dál, kde krabice oštítkovali a složili na sebe. A takhle pěkne celou noc, do 4 do rána. Kolem půlnoci na mě začla padat krutá únava a začla jsem zpomalovat. Stroj ale ne. Kiwi se mi začly hromadit, krabice jsem už nestíhala ani dovírat, kiwi začly padat na zem a já si uvědomila, že tohle je fakt naprostý DNO! Spát přes den mi moc nešlo, takže po pár hodinách spánku jsem strávila zbytek dne jak zombie, s přítelem jsme se krásně míjeli – on z práce přišel – já do práce odcházela, já z práce přišla – on do práce vstával. Vydržela jsem to 2 týdny.

Sezóna sběru byla v plným proudu a v balírně se uvolňovaly pozice na denní směnu. Stejná práce, ale aspoň přes den. Člověk si asi zvykne na všechno, na rychlost lítajících kiwi i na bolest celýho těla. Tři měsíce jsem úspěšně odpracovala a pas mohla poslat na imigrační. A taky si najít normální práci.

Mmmm dortíííík

Zima na Zélandu je něco, čeho bych se příště raději vyhla. Nejenom, že je vlezlá a nepříjemná, ale taky neni práce. I to blbý kiwi se už přestalo sklízet a balit. A tak jsem zas nastoupila k pásu, tentokrát do továrny na zákusky. Kiwi vystřídaly dorty. Dorty mi jezdiliy po pásu a já je zas rychlostí blesku chytala, jednou rukou ho zespodu popadla a druhou rukou na něj sypala lámanou čokoládu. Jiný dny jsem zas plnila jabkama jablečný koláče nebo vykrajovala asi trilion koláčků. Tentokrát jsem do týmu moc nezapadla, celý dny jsem jen mlčela a cítila se víc jak robot než jako člověk. Zase jsem to vydržela jen 2 týdny.

Tauranga

Tohle období bylo na Zélandu nejhorší, venku bylo hnusně, neměla jsem práci, rozbilo se mi auto, atmosféra doma taky nebyla nejlepší.

Co si zabalíš, to si taky rozbalíš

Někdy během července se kiwi zabalilo a já myslela, že tím ten proces končí. Ale nebylo tomu tak. V září se pásy rozběhly znova. Tentokrát trochu jinak. Ovoce, co se do teď nevyexportovalo, leželo v chlaďácích a konečně nastal jejich čas je vypravit do Asie, Evropy nebo i na místní trh. Než se tak ale stane, musí se všechny zabalený krabice znovu rozbalit a ručně kiwi po kiwi zkontrolovat jestli není nahnilé, poté se znovu všechno zabalí, oštítkuje a odešle. Pro některý země jako například Čína a Rusko se každý ovoce musí hodně detailně prohlídnout a každá nedokonalost se trestá vyhozením kiwi do koše. U exportu do Evropy stačí nedokonalost přelepit nálepkou 😀 A touhle krásnou prací jsem zakončila svůj rok na severním ostrově Nového Zélandu a nastal čas se přesunout na Jižák!

Láska na první pohled

Listopad jsem strávila měsíčním roadtripem po celém Zélandu s mojí kámoškou Míšou, co za mnou přiletěla z Česka. Úplně přesně si pamatuju na chvíli, kdy jsme přijely do městečka Kaikoura a já Míše říkám: “Míšo, tady to je krásný, tady chci asi žít.” Ale z praktičtějších důvodů jsem si práci na mých posledních pár měsíců chtěla najít ve velkém městě Christchurch. A zase. Město se mi nelíbilo. Města na Zélandu jsou, podle mě, takovou parodií na města. Takže když jsem objevila inzerát na práci v Kaikoura, hned jsem zareagovala, nastartovala auto a vyrazila tam.

Kaikoura

Po továrnách a sadu jsem se ocitla v apartmánech a Airbnb domech, které jsem uklízela. Většinou se uklízecí práce berou jako ty nejpodřadnější, ale mě nevadí, až bych možná řekla, že mě baví. Většinou vás nikdo nebuzeruje, pustíte si muziku nebo kecáte s parťákem a děláte práci, u který ihned vydíte výsledek. A jako bonus někdy hosté něco dobrýho zapomenou v ledničce (v USA vám nechaj i peníze, na Zélandu se bohužel netipuje). Skvělý na týhle práci bylo taky ubytování, který bylo součástí práce. Bydlela jsem v jednom z apartmánů přímo u pláže společně se svojí šéfovou a dvouma kolegyněma z Francie. Horší byly směny “on call”, čili kdy celý odpoledne nesmíte vytáhnout paty z apatrmánu a hlídáte telefon, jestli vám náhodou nebude nějaký host volat se stížností, na kterou stejně nemáte kompetenci jí vyřešit. Naštěstí jsme si tyhle služby každý den předávaly.

Někdy se uklízelo dýl, někdy se končilo dřív a vzhledem k předchozím měsícům, kdy jsem toho moc nevydělala, jsem si chtěla máknout a trochu to dohnat. Našla jsem si druhou práci. Opět v kuchyni, ale zas jiný než byly předchozí dvě – v jednom z nejznámějších fish and chips na Zélandu. A mě dali rovnou na gril. První dny byly strašný. První dny jsou vždycky strašný. X druhů burgrů, který jsem si musela zapamatovat, k tomu super rychlý tempo a šichty do půlnoci. No nebyla to moje úplně nejoblíbenější práce, zase stres, únava a k tomu neskutečnej smrad! Ale jakože děsnej! Představte si místnost s několika obříma fritézama, který jsou nesutále zapnutý a všechen olej se vám vpíjí do kůže, vlasů a oblečení, do toho přidejte smrad syrových ryb a chemikálie, kterýma po zavíračce všechno čistíte. Nemělo smysl si každý den oblečení prát, ale rozhodně nemohlo být uvnitř bytu, takže každou noc jsem se vyslíkala venku a oblečení tam na mě čekalo do druhýho dne.

Díky Zélande!

Ačkoli se tenhle článek může zdát docela negativní, tak jsem zažila nezapomenutelných 15 měsíců v týhle překrásný zemi. Ale jednu věc bych přecejenom udělala jinak, kdyby to šlo. Za prací bych se po Zélandu přesouvala. Pokud nemáte jistou práci na jednom místě nemá smysl se upoutat na místo a dokola zkoušet hledat tam, kde nic v tu chvíli prostě není. Ale jako všechno, co se vám v životě stane, tohle jsou cenný zkušenosti pro další working holiday.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *