Stěhování na sever

      Žádné komentáře u textu s názvem Stěhování na sever

Tři měsíce byly regiony uvnitř Západní Austrálie uzavřený. Z Margaret River jsme nemohli jet ani do Perthu. Otevřely se až na začátku června. Roční období v Austrálii jsou opačně než v Evropě, takže červen tu neznamená začátek léta, ale naopak zimy. A bylo to znát. V neutěsněných domech byla kolikrát větší zima než venku, kde taky byla zima. Pruning na vinicích se blížil a mě se čím dál víc představa práce v zimě a dešti nelíbila.

Já se vrátím

I přes to, že mi každej říkal, že se mám přestěhovat na sever, kde bylo hezky teplo, tak to pro mě nebylo vůbec jednoduchý rozhodnutí. Každým dnem jsem to odkládala. Měla jsem kde bydlet, měla jsem tu kamarády, už jsem tu prostě byla zabydlená. Ale uvnitř sebe jsem věděla, že se musim hnout, jinak tu zakořením navždy a s takovým přístupem se už nikdy nikam nepodívám. A tak jsem se se všema rozloučila, naházela všechny věci do auta a se zamlženýma očima jsem vyrazila na cestu se slibem, že se do Margaret River zase vrátím.

Domov č. 69367

K tomu, abych si mohla prodloužit víza o další rok je potřeba odpracovat 3 měsíce kdekoli v zemědělství nebo 3 měsíce v hospitality kdekoli nad obratníkem Kozoroha. Můj plán byl takovej, že se co nejrychleji dostanu nad obratník Kozoroha, a tam, kde mě vezmou, zůstanu.
První místo, který se počítalo do tzv. “druhého roku víz” byla oblast Shark Bay, kam jsem dorazila po dvou dnech cesty. Přijela jsem v 8 ráno a město bylo prázdný, ale nádherný. Úžasně modrý moře bez jediný vlnky, palmy a modrá obloha s pražícím sluníčkem. Nasnídala jsem se a šla na věc – hledat práci. Bez velkýho očekávání jsem vešla do první prázdný restaurace, podala barmance svůj životopis a otočila se. Během vteřiny mě zastavila a zeptala se, jestli jsem pracovala v kuchyni, že někoho shání a jestli můžu začít rovnou dneska. A tak jsem se šla do auta převlíknout a nastoupila do nový práce, kde jsem i dostala svůj hotelovej pokoj s koupelnou za 50 dolarů za týden. Tohle místo na mě zase čekalo nebo já nevim, jak je to možný!

Shark Bay při východu měsíce

Sever je nový Bali

Australené jsou zvyklý v zimě odletět na Bali. Jenže korona. Nikdo nikam nepoletí. A plán B je u všech stejnej – vzhůru za teplem na sever. Všechny ubytování včetně kempů jsou vybookovaný. Prý je tu 5x více turistů než obvykle. V práci trávím většinu dne, někdy i 15 hodin. Po třech měsících nic nedělání se to na mě podepisuje. Mám pocit, že umřu. První týden mě v noci budí bolesti nohou, druhý týden usínám skoro ve stoje a třetí týden si už začínám konečně zvykat. Zvykám si nejen na práci, ale i na kolegy. Poprvé jsem na místě, kde jsem jediná cizinka mezi samýma Australanama. A životní styl tu je oproti Margaret River taky trochu jinej. Zatímco v Margaret byl KAŽDEJ surfař, tady je KAŽDEJ násoska. Po práci, tedy někdy po desátý večer, se všichni sejdou na baru. Byla jsem jediná, která po práci rovnou zamířila umřít do postele. A tak trochu jsem z toho byla nešťastná. Jak dlouho tohle vydržím?! Absolutně sem nezapadám. Poprvý se setkávám i s tím, že NIKDO netuší, že existuje Česká Republika. To jsem naposled zažila v USA.

Jak už jsem ale během cestování několikrát zažila, člověk si zvykne na všechno. Zvykla jsem si na pracovní nápor, na občasný posezení s kolegama na baru, i na kolegy samotný. Vlastně se z nás stala docela rodina, jak říkáme. Vlastně mám štěstí, že jsme všichni ve stejným věku. Teda ve věku 21-24 a pak já 😀

Žraločí zátoka

No a jaký je samotný Shark Bay? Krásný, ale po nějaký době, bez lodě nebo auta s náhonem na všechny čtyři kola, docela nudný. Taky to je nejmenší místo, kde jsem zatím žila. Vesnička, kde je zhruba 750 obyvatel a jedna ultra předražená sámoška. Drogerii jsem si musela objednat a nechat poslat poštou. Nejbližší město je přes 300 km daleko. Prostě pravá Austrálie. Jo a žraloka jsem zatím nepotkala!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *