Čtvrt roku v Austrálii

Po třech měsících v Asii jsem přiletěla do Austrálie a byl to skvělej pocit. Cítila jsem úlevu, že jsem konečně doma. Měla jsem radost, že už mě nečeká žádný cestování. Těšila jsem se, že si zase budu vařit, a hlavně jsem se nemohla dočkat až začnu pracovat. Je vtipný, jak se člověk mění a čím víc cestuje, tím víc se těší na ty běžný věci, od kterých ostatní lidi utíkaj.

Perth

Můj plán byl jednoduchej – zůstanu v Perthu, najdu si práci, nebudu si kupovat auto a budu se přemisťovat autobusama nebo na kole. Na první týden jsem si našla ubytování přes Airbnb u Číňana, kterej se tam nastěhoval v devadesátých letech. Když mi tohle vyprávěl, moje první myšlenka byla, že od tý doby určitě neuklízel, protože bordel v domě byl neskutečnej.

Perth

První tejden po přestěhování do nový země je vždycky stejnej a už jsem ho několikrát absolvovala, takže všechno šlo hladce. Otevřít účet, zažádat o daňový číslo, koupit si SIM kartu, rozeslat životopisy a kouknout na nabídku dlouhodobějšího ubytování. První dny jsem nikam nejezdila a užívala si, že jsem “doma”. Po pár dnech jsem ale sama sebe doslova donutila vyrazit na průzkum města a zjistila tak, že Perth je úplně mrtvej. Kromě jedný hlavní ulice v centru nikde nikdo nebyl. Aut tu taky moc nejezdilo a autobusy objížděly snad celej Perth, takže tam, kam byste se autem dostali za 10 minut, trvalo v autobuse hodinu. Začala jsem proto pochybovat o mým plánu a přemýšlet nad dalšíma variantama.

Peníze vs. život

Jednou z možností byla práce v odlehlý oblasti. Většinou někde na severu Austrálie. V balíčku bylo kromě docela dobře placený práce zvýhodněný ubytko a někdy i jídlo zdarma. To zní lákavě, mohla bych si tam vydělat a hlavně ušetřit. Háček je v tý odlehlý oblasti – nikam se nedostanu, v místě kde bych žila nic není. Dilema jako při každým working holiday – vzít práci, kde si vydělám, ale nebudu mít žádnej život nebo riskovat a zkusit najít kompromis – míň si ušetřím, ale budu mít i volno a čas na sebe.

V tu chvíli jsem narazila na inzerát jedný český rodiny, která hledala někoho, kdo se jim bude starat o dům v době, kdy budou v Česku. Bydlí v Margaret River, což je asi 3 hodiny cesta jižně od Perthu. O týhle oblasti jsem už slyšela – pěstuje se tu vyhlášený australský víno a backpackeři se sem sjíždějí z celý Austrálie, aby tu na vinicích pracovali. Pokud totiž odpracujete 88 dní v zemědělství, můžete si pracovní víza prodloužit o další rok. A to přesně chci! Hned odepisuju a jsem rozhodnutá, že tohle je přesně to místo, kde mám být!

Chceš problém? Kup si auto

K tomu abych se přestěhovala potřebuju ale auto. Jsem už 9 měsíců bez práce a moc peněz mi nezbývá, takže se zase opakuje to, co předchozí working holiday. Hledám levný auto, tentokrát by ale bylo fajn, kdyby se nerozpadlo, což nejsou zrovna věci, který jdou k sobě. S mechanikem se jedu podívat na dvě auta. První vypadá dobře, pár drobností k opravě se našly, ale za tu cenu se asi najdou vždycky. Druhý auto jsme ani neotevřeli. Zrezivelá šunka s prasklinou přes celý přední sklo a Německej backpacker. Po zkušenosti ze Zélandu si od Německýho backpackera už nic nekoupím.

A tak kupuju první auto a druhej den vyrážím směr Margaret River. Pár kilometrů před cílem mi začne svítit kontrolka motoru. Super. Historie ze Zélandu se opakuje. Nervy mám v hajzlu. Jestli o to auto přijdu, tak jsem během jednoho dne přišla o všechny peníze.

House sitting začíná o několik týdnů později, tak jsem se rozhodla najít si dobrovolnictví. Budu pomáhat místnímu chlapíkovi se stavbou domu. Kopu díry pro instalaci potrubí, nosím cihly, lakuju verandu, prostě normální holčičí práce. Do toho samozřejmě hledám placenou práci na vinici a překvapivě jí i po dvou dnech najdu. Způsob jakým jsem jí našla je docela vtipnej – na internetu jsem narazila na blog, kde byla tabulka s kontaktama na všechny vinice v okolí. Napsala jsem teda e-mail a všem 84 vinicím jsem ho rozeslala. Do dvou dnů jsem měla práci.

Víno je lepší pít než ho pěstovat

Práce na vinici je docela masakr. Hned první dny byly teploty kolem 30ti stupňů a celej den se pracuje na přímým slunci. Hned ráno se musíte namazat krémem s UV faktorem 50, ideální je ale mít dlouhý rukávy a nohavice. Čepice je samozřejmostí. Ti co maj čepici se síťkou jsou nejšťastnější. Nejotravnějším živočichem Austrálie je totiž moucha. Teda mouchy. Trilion much. Lítaj vám do pusy, do očí, prostě všude. Je to k zešílení.

A teď ta práce. Většinu času se napínaj dráty po celý délce vinic. Spodní a prostřední dráty se odháčkujou a připínaj se na sloupy, který jsou asi tři rostliny od sebe. Drát musí bejt rovnej a všechny větve musí být za ním zastrčený. Zní to jednoduše a taky to někdy jednoduchý je. Někdy ale vůbec. Některý dráty jsou zarostlý trávou a plevelem takovým způsobem, že nejde vytáhnout. Napnout se ale musí, takže nezbývá než bojovat. Neskutečně mě bolí celý tělo. Kolega mi prozrazuje, že většina lidí vydrží pár dní. A po týhle práci mě čeká ještě práce kolem domu. Takhle to nepujde. Rozhodnu se dobrovolničení ukončit a stěhuju se do auta, který mimochodem ještě jezdí a mechnik, ke kterýmu jsem auto dala ke kontrole mi řekl, že na něm nic nenašel.

Snídaně s výhledem

Spaní v autě mě baví. Mám v něm matraci, takže se dobře vyspím, snídám a večeřím s výhledem na moře a nezabíjím čas na internetu. Tady si člověk uvědomí, že k životu moc nepotřebuje. Nocuju na parkovištích, kde je kempování zakázaný, ale za celý dva týdny jsem neměla nejmenší problém. Mám ale nastavený pravidla, který dodržuju – na místo přijíždím až večer, kolem půl šesté ráno vstávám a místo opouštím. Jsem naprosto ticho, a že po sobě nic nezanechám snad nemusím ani psát.

Domov

Margaret River a okolí si zamilovávám. Z pláží si můžete vybrat jestli chcete blízko města, bez lidí, s vlnama pro surfing, bez vln k plavání nebo s rejnokama a všechny jsou překrásný. V lesích a na vinicích skáčou klokani a v městečku je všechno co potřebujete. Dokonce tu je i freedivingová skupina, která každý týden trénuje dynamiku. Dynamiku jsem nikdy pořádně nedělala a celkově seznamování s větší skupinkou lidí mi dělá, jako silnýmu introvertovi, velkej problém. Svůj strach ale překonám a přidávám se k tréninkům. A samozřejmě to je boží! A docela mi to i jde!

Jednoho dne nám šéf na vinici oznámil, že od příštího týdne už nebude práce. Klasicky panikařím a rozesílám životopisy, kam to jde. Ozvou se mi ze tří prací, beru tu první a od příštího týdne nastupuju. Jde o kuchyň ve vinařství, ze začátku se zaučuju a po pár týdnech jsem už v kuchyni sama a zvládám všechny položky z menu. Zároveň ještě pořád pracuju na vinici, protože práce ještě přibylo místo toho, aby skončila. Makám 7 dní v týdnu, z čehož moc nadšená nejsem, a tak jednoho dne, kdy je 35 stupňů a my kopeme díry pro nový sazenice, po 3 hodinách sedám do auta, z vinice odjíždím a už se tam nevrátím.

Několik týdnů si poprvé užívám toho, že mám víc volnýho času než práce. Platy tu jsou tak vysoký, že můžete vyžít i z polovičního úvazku. Najdu si svojí rutinu, kdy každej den cvičím, učím se, chodím ven, do práce, na dynamiku a vařím. Čas neskutečně rychle utíká. Vánoce skoro ani nezaregistruju, na Silvestra jdeme s holkama na pivo do baru, ze kterýho nás 5 minut před půlnocí vyhodí, popřejeme si teda hezkej novej rok na ulici a rozcházíme se domů. V tomhle směru tu je život jinej. Bez rodiny, bez kamarádů. Na jednu stranu mi to chybí, na druhou stranu jsem ráda, že mám klid a čas pro sebe. Vím, že v Čechách by mě to štvalo.

Jenom vlasy

Co mi ale radost nedělá jsou moje padající vlasy. Češu se už jenom venku a vyčesávám obří chuchvalce jak ráno, tak večer. Při mytí se celá bílá vana pokryje mokrýma vlasama a já je se slzama v očích vybírám a hážu do záchodu. Za měsíc jsem ztratila už půlku všech vlasů. Než jsem se odhodlala k návštěvě doktora nakoupila jsem si vitamíny určený na vlasy, vyměnila šampón, koupila nůžky na vlasy a poprosila kamarádku, aby mě šmikla. Nic z toho ale nevypadalo, že by mohlo mít nějakej účinek. Jdu k doktorovi. Jsem u něj asi 4 minuty, ptá se mě na stres, alkohol a další věci, který jsem si už samozřejmě sama vygooglila a vyloučila. Posílá mě na krevní testy na funkci štítný žlázy. Krev mi odeberou rovnou a můžu jít domů. Teda po zaplacení. 85 dolarů za pokec s doktorem a 75 dolarů za odběr krve.

Za týden si jdu pro výsledky. Štítnou žlázu mám v pořádku. Prý to bude stres, o kterým nevím a vlasy mi snad dorostou. Odcházím a platím 80 dolarů. Ohrazuju se, že mi minulý týden řekli, že už nebudu platit tolik. Recepční mi odpovídá, že tolik neplatím. Minule jsem platila 85, teď platím 80. AHA.

Uklidňuju se, že i kdyby mi všechny vlasy vypadaly, tak to jsou JEN vlasy a třeba mi fakt časem dorostou.

V Margaret River plánuju zůstat do Velikonoc a už teď mi je jasný, že to zas bude těžký loučení. Zároveň si začínám víc uvědomovat, že se blíží čas, kdy se budu muset rozhodnout, kde se usadím na delší dobu než jen několik měsíců a Australskej jiho-západ se asi dostane na list, ze kterýho budu vybírat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *