Srdeční záležitost Gozo

Potom, co jsem neodletěla do Malajsie, jsem se snažila vrátit do reality a přemýšlela, co teda budu dělat. Byl konec května a já měla na říjen naplánovanou freedivingovou expedici v Indonésii, odkud jsem chtěla přeletět do Austrálie a aktivovat si tak svoje Work and Holiday víza. Znamenalo to najít si plán na červen až říjen. Samotný cestování jako takový mě poslední dobou přestává bavit, chci mít důvod někam jet a cestování mít jen jako “vedlejší aktivitu”. Otevřela jsem si proto svůj profil na Workaway a zkusila zadat do vyhledavače “freediving” – nebylo by na škodu vyzkoušet si před expedicí, jak funguje můj nově naučenej Frenzel. Vyhledavač mi vyplivnul shodu akorát s dobrovolnictvím v Mexiku, Kostarice a na Maltě – konkrétně na Gozu. Mexiko i Kostarika jsou zbytečně daleko a na Maltě jsem byla těsně předtím než jsem odletěla na Zéland, takže v podstatě nedávno. Ze zvědavosti jsem ale koukla jak se pohybují ceny letenek na Maltu, a když jsem viděla, že jsou super levný, zkusila jsem tam přece jenom napsat.

Odlet pokus č. 2

Netrvalo dlouho a přišla mi kladná odpověď a jestli bych nemohla přiletět už za necelý týden. To mě upřímně docela zaskočilo, našla jsem si profil tedy znovu a začla pročítat, o co se vlastně jedná – Airbnb ubytování na Gozu (menší ostrůvek vedle Malty) a zmínka o možnosti učit se freediving. Celkem nic neříkající inzerát, ale s velmi pozitivním hodnocením. Dala jsem si chvíli na rozmyšlenou a nakonec si řekla, že to zkusim! Koupila letenku, zas sbalila krosnu a opět se rozloučila s překvapenou rodinou s tím, že tentokrát snad už fakt odletím.

Na Gozu už na mě čekal můj kolega, taky dobrovolník, Sean z Malajsie. Hned v autě jsem ho začla vyslíchat co přesně mě čeká. Sean mi vypráví, že už je na cestě přes rok a za tu dobu už vystřídal několik workaway, ale tohle je zaručeně nejlepší. Moc práce neměl, protože sezóna ještě pořádně nezačala. Ptám se i na potápění a odpoveď mě potěšila – může se přidat kdykoli chce!

Po příjezdu mi Sean ukázal, kde budu bydlet – obrovský látkový stan s matrací a větrákem. Provedl mě celým domem a představil Jesperovi – majiteli. Jelikož před příletem se mnou komunikovala jeho přítelkyně, která musí být momentálně v Dánsku, neví Jesper o mě vůbec nic. A upřímně já o něm moc taky ne. Ukáže se, že Jesper je jeden z nejlepších freediverů na světe, na Gozu žije přes 10 let, vede freedivingový centrum InnerDive a je to asi ten nejmilejší člověk, jakýho jsem poznala.

Práce dobrovolná, od slova dobrá a volná

Mým úkolem je ráno připravit hostům snídani, vysbírat síťkou hmyz z bazénu, zamést přes noc napadané listí, uklidit pokoje a koupelny, dojet na nákup a uvařit večeři. To vše děláme se Seanem dohromady, takže za chvíli máme hotovo. Za odměnu tu můžeme bydlet, jíst, ale hlavně – POTÁPĚT! Letos tu má Jesper na stáži čerstvýho instruktora Jonase, takže většinu klientů má na starost právě on a stejně jako klientům se věnuje i mě. Jako instruktor je vážně skvělej, ale když nejsme ve vodě, tak se neustále dohadujem, dělá si legraci z mojí angličtiny a jsou chvíle, kdy fakt nevím, jestli odejít nebo mu dát ránu! Ale víte co se o tomhle škádlení říká…….

Statika freediving instruktorů
Ranní statika
Instruktor Pavel koučuje instruktora Jonase a já na oba dohlížím :))
foto: InnerDive

Většina klientů byli Dánové a často Jesperovi známí. Atmosféra byla proto rodinná a Dánové se tak stali jedním z mých nejoblíbenějších národů 😀 K domácí pohodičce přispíval i Pavel, českej instruktor žijící na Maltě, co k nám pravidelně jezdil a já tak měla českou posilu :))

Eat-Sleep-Dive-Repeat

A jak šlapal můj “novej” Frenzel? No, první ponor si moje hlava spojila s Thajskem a místo Frenzela začla dělat Valsalvu, ale po pár ponorech začal pracovat. Všechno pro mě ale bylo nový. Teplota ve Středozemním moři na začátku sezóny je o dost studenější než v Thajsku, takže 5 mm neopren je nutnost a jelikož vás neopren nadnáší, musíte mít na sobě i závaží. Nebudu lhát…první dny byl pro mě nejtěžší úkol dostat se do/z neoprenu a zapnout opasek s olovem. Na potápění v neoprenu jsem taky nebyla zvyklá, takže jsem se ze začátku necítila úplně komfortně, ale na to si člověk časem zvykne. Zvykne si možná až moc, protože pak je vám v neoprenu hezky teplíčko a stanou se z vás citlivky, když náhodou neopren nemáte.

Jestli jsem si v Thajsku myslela, že mě freediving chytil, tak tady mě přímo pohltil! Začala jsem trénovat na mojí první (a pak i druhou) certifikaci, před snídaní jsme dělali statiku (teda pokud jsme se vzbudili dostatečně brzo 😀 ), při probíhajícím kurzu jsem se mohla přidat i na protahovací a dechová cvičení. V moři jsem trénovala techniku potápění a odpoledne jsem studovala materiály na test (teda když jsem měla před testem…nepředstavujte si mě jak každej den šrotim :D). Večer jsme všichni společně večeřeli, pili pivko nebo víno a bavili se (většinou o freedivingu 😀 ). A druhej den znova a další den zase.

Miluju!

No neni to ráj? Je! Pro mě teda určitě! Mít jedinej problém to, že ve 30ti metrech vám nejde hladce vyrovnat je prostě skvělý. V podstatě se tak trochu měníte na rybu. Nedýchat 4 minuty se stane normální, začnete všechno vnímat v souvislosti s freedivingem….třeba když vidíte někde bazén, tak vás napadne, jestli by se v něm dala dělat dynamika nebo je moc malej a byl by dobrej akorát na statiku. A taky se stanete feťákem ponorů! To je na tom to nejlepší. Miluju zvuk zacvaknutí karabinky na lano. Miluju když vyrovnávám tlak a jde to lehce a s každým snadným vyrovnáním se víc uklidním. Miluju když se najednou u mě objeví bottom plate. Miluju to, jak musím zabrat při cestě zpátky nahoru. Miluju když se vynořím a musím se smát a můj buddy se taky směje a oba máme radost. Jó kéžby všechny ponory byly takový – každej den a do jakýkoliv hloubky, hahaa :))

Potápění k vraku P31 u ostrova Comino
Video: Niels Kobberø Andersen

Nepotápěli jsme se ale jen na bojce u lana (i když to jsem si tu hodně oblíbila). Několikrát jsme vyrazili k vraku lodi u ostrova Comino, což pro mě, jako pro nováčka, byl zážitek jak blázen. Dodnes si jasně vybavuju když jsem v 15-ti metrech vlezla do tmavý kajuty vraku (abych teda nedělala hrdinku, tak Jonas musel plavat přede mnou jinak jsem se bála 😀 ). Malta je taky známá svýma jeskyněma a různýma podvodníma prolejzačkama. Tyhle srandy mě už ale stály větší úsilí, protože mojí hlavě připadaly dost děsivý a zezačátku mě ta moje hlava nechtěla dolu pouštět. Ale i na tom jsem zapracovala a prolejzačky, kterých jsem se na začátku bála, jsem si ke konci proplula a zjistila, že jsem se nemusela ničeho bát.

Občas jsme ale zažili i nějaký srandy nad vodou. třeba když jsem s Derekem (dobrovolník z Jihoafrické republiky, kterej nahradil Seana) jeli na kolech na pivní festival – výbornej nápad jet v noci přes celej kopcovitej ostrov na kole. Nebo jsme připravovali večeři pro 20 francouzských umělců – nebyli jsme na to úplně připravený, tak Sean vymyslel těstovinovo-zeleninovej salát s jahodovým jogurtem! Francouzští gurmáni to ohodnotili jako “very interesting salad” 😀

V nejlepším se má prej skončit. Teda rozloučit

Dva měsíce utekly jak nic a já zažila jedno z nejhorších loučení. Ze všech těch lidí, se kterýma jsem trávila celý dny (s někým i noci…ehm :D), se stala moje rodina a já jim nemohla ani pořádně vyjádřit, jak moc mi budou chybět, protože jsem měla záchvat breku, ale myslím, že to z toho asi pochopili 🙂

Závěrem bych chtěla připomenout, že tyhle boží dva měsíce bych nezažila nebýt zrušené letenky do Malajsie. A i když to zní hrozně ezo, tak věřím, že tohle se asi vážně mělo stát. Takže až se vás potká nějakej podobnej průser, možná se za tím skrývá něco mnohem lepšího.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *