Sólo cestování 18+

      Žádné komentáře u textu s názvem Sólo cestování 18+

Když se se mnou můj kluk po čtyřech letech rozešel, jedna z prvních myšlenek, co mě napadla, byla, že už se v životě s nikým neseznámím. Už nevím, jak se balí kluci (né, že bych to předtím věděla), jsem introvert (až trochu asociál), seznamování nesnášim a rande mě děsí. Podobný myšlenky má po dlouholetým vztahu ale asi hodně lidí.

Hned první měsíc po rozchodu se ukázalo, že seznamování nebude zas tak těžký. V kempu jsem se začla bavit s Italem, co cestoval sólo jako já. Ukázalo se, že když je člověk sám, je navazování kontaktu mnohem jednodušší. Vyměnili jsme si čísla a pozval mě na večeři. Bohužel jsem odmítla, bylo ještě moc brzo. Jenom odnaučit se říkat JÁ místo MY mi dalo pěkně zabrat. Byl to nezvyk. A tak jsem se pár následujících měsíců soustředila hlavně na sebe a učila se znovu aspoň s klukama flirtovat.

Kluci Evropský

Po příletu do Čech jsem šla na jeden z úklidů pořádaných Trash Hero a seznámila se s fajn klukem. Neuvěřitelný! První týden v Praze a hned potkám super kluka! Předtím, než jsem začla cestovat, jsem potkávala samý dementy (sorry kluci). Možná to je náhoda, ale já věřím tomu, že člověk potkává lidi podle toho, jak je vnitřně naladěnej. A přesně v tuhle dobu jsem byla se sebou spokojená, cítila se šťastná a vyrovnaná. Čas ale plynul a po dvou měsících jsem pokračovala dál. Poslední pusa před nástupem do autobusu na letiště a tím to skončilo. Trochu mi to bylo líto, ale s tímhle se počítalo.

Moje cesta pokračovala na Maltu. Kdo četl můj článek o Gozu, tak z něj možná mezi řádky vyčetl, že to nebylo jenom o potápění. Bylo to trochu i o klukovi. O 7 let mladším Dánovi (hlášku “Seš moje nejstarší”, mám už asi vypálenou v mozku navždy). Byli jsme spolu 24/7 a zbožňovala jsem ho. Ale jenom ve vodě, když mě trénoval, nebo v noci. Zbytek času mě vytáčel do běla! Komunikace v angličtině není moje silná stránka, natož v situaci, kdy je fajn znát slang z kategorie “po 22. hodině”, kterej tě ve škole samozřejmě nikdo nenaučí. Nevím jak vy, ale já mám ráda ve věcech jako “jak, kam, jak moc…” pořádek. Jsem si jistá, že v 15ti bylo moje “poprvé” míň stresující než tohle “poprvé”. Tenhle stres ale stál za to.

Další dva měsíce utekly a zase nastal čas loučení. Už pár dní před odjezdem jsem ale začala tušit, že tohle loučení bude horší. A taky že bylo! Hysterickej záchvat breku až na letiště. Další týden jsem se budila dezorientovaná, že jsem pořád na Gozu a jaktože vedle mě nespí. Největší psycho nastalo v Indii při Vipassaně, kdy během 10ti denní meditaci byla moje mysl každej den zpátky na Gozu a spolu s přísným řádem Vipassany jsem myslela, že z toho zešílim. Buď jsem se zabouchla nebo zmagořila. Do dneška si nejsem jistá.

V Austrálii jsem konečně přestala magořit a na vinici si vyhlídla pěknýho Francouze. Domluvili jsme se, že se o víkendu přidám k němu a jeho kamarádům na pláž. Byla to skupinka asi 15ti lidí, z toho 10 Argentinek. Nebyly to královny krásy, ale měly sebevědomí, a to bylo sexy. Bez ohledu na postavu měla každá tanga, běhaly po pláži s míčem, zpívaly a hrály na ukulele. A já – vychrtlá blondýna, co neumí zpívat ani hrát na nic – tam usla 😀 Nebylo to rande, ale myslim, že ani tak jsem moc neoslnila. Další týden jsme s Francouzem klasicky kecali při práci, když v tom přišel šéf a vyhodil ho. Nevadí, mám pořád na něj kontakt, a až nebudu bydlet v autě, tak se s ním sejdu. Do tý doby jsem se na něj “nenááádpadně” vyptávala jeho kamaráda, až mi jednoho dne tenhle kamarád sdělil, že Francouz, na něhož se tak nenápadně pořád ptám, je už zadanej. Ok. Jsem poučená. Příště nebudu na nic čekat.

Kluci Jihoamerický

Jednou mi na instagramu přistála zpáva s otázkou jak se mám. Zkouknu dotyčnýmu profil a neni to vůbec špatný. Docela pěknej surfař, komentáře u fotek jsou ve španělštině, hádám, že je z Jižní Ameriky. Začneme si psát. Je z Uruguaye, bydlí pár kilometrů ode mě a taky tu je na working holiday. Domlouváme si schůzku. Vybírám moje oblíbený místo – lavička nad pláží s krásným výhledem na západ slunce. Jsem nervózní jako prase, ale snažim se to nedat najevo. Vyrazíme k lavičce, ale delší dobu jsem tu nebyla a už jsem zapomněla, jak je daleko. Jdeme skoro půl hodiny po písčitý cestičce v křoví. Zajímalo by mě, co si týpek myslí, kam ho vedu. Nakonec z toho byl fajn večer, kterej se nad očekávání poved. Vědět to předem, tak se radši sejdu na pláži než na lavičce, ze který mám modřiny na holeních ještě tejden.

Když se vidíme příště, ptám se ho, jestli je u něj normální takovejhle průběh rande. Odpovídá, že jo. Ok, jinej kraj – jinej mrav. No, možná i v Čechách rande probíhaj stejně, ale já jsem na žádným sto let nebyla, takže nevim. Každopádně jak rychle a intenzivně tenhle “vztah” začal, tak i stejným způsobem skončil. Naštěstí jsem ani nic jinýho neočekávala a jsem asi i ráda. Sexy surfař se sexy španělštinou, co je milej a “dobrej” je dost nebezpečná kombinace!

Coronavirus – lidi nechodí do práce, bary jsou zavřený, prostě skvělá výmluva, proč si nainstalovat ten slavnej Tinder. Nahraju jednu fotku, do popisu nic nenapíšu a nastavim si, že chci hodnotit kluky i holky. Hra začíná! Přijde mi strašně povrchní hodnotit někoho podle fotky, která ani nemusí bejt povedená (sama vím, jak šíleně na fotkách vypadám). Ale pár pěkných kluků se našlo. Lajkuju je a za chvíli dostávám první match. Nebudu kecat, je to fajn pocit vidět, že se někomu líbim, pokračuju ještě x minut. “Honit si ego” je docela návykový. V inboxu mi přistanou první zprávy, na který ale neodpovídám. Přijde mi to trapný. Co mám jako napsat?! Po dvou dnech ale převládne zvědavost a na jednu zprávu přecejenom odpovím. A tak když tohle píšu, tak randim s jedním božím Argentincem. A taky možná, že když vy tohle čtete, tak už s nim nerandim. Tak to prostě je. S tím se musí počítat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *