Stinný a světlý stránky cestování

Je konec ledna. V Čechách sněží, lidi se nesmí scházet, restaurace jsou zavřený. Pravděpodobně je toho víc, ale moc to nesleduju. Jak teploty, tak nálada je pod bodem mrazu. Cítím to ze zpráv od kamarádů i z hovorů s rodinou.

Je konec ledna. Na severu Západní Austrálie je každej den kolem 40ti stupňů, restaurace jsou otevřený, ale já radši utratím peníze za benzín a jedu si vybrat jednu z x krásných pláží, kde strávím svůj den volna. Mám štěstí podle lidí v Čechách.

Dva odlišný životy na dvou opačných stranách zeměkoule. První zní jako noční můra, druhej jako sen. Na první pohled ano, na ten druhej je to složitější. Je mi jasný, že pro lidi co vidí jen fotky z pláží je těžký vidět i ty stinný stránky, který za tim jsou.

Jaký si to uděláš, takový to máš

A za tím si stojím. Pokud si teda zdravej, to je podle mě to nejdůležitější. Všechny ostatní věci ve svým životě můžeš ovlivnit. Ale není to jednoduchý, udělat rozhodnutí je nejtěžší. Chtěla bych proto sepsat pár postřehů ze života na cestě, který nejsou úplně tak růžový. A teď to neberte jako stěžování si. Všechny body, které uvedu, zcela přijímám a i přes ně, mi stojí za to žít stylem, jakým momentálně žiju. A věřím, že pro někoho to budou věci, který si předtím neuvědomil. Stejně jako já, dokud jsem to nezažila.

  1. “Kdy už si najdeš pořádnou práci?”
    To je asi nejčastější otázka ze strany mý rodiny. Moje práce v zahraničí jsou výhradně takový, který by vysokoškolák v Česku pravděpodobně nedělal… Uklízení, mytí nádobí a podobně. A proč teda nedělám radši někde v kanclu? No tak za prvý kancly jsou zásadně ve velkých městech a těm se vyhýbám, za druhý moje víza jsou časově omezená a většinou zaměstnavatelé chtějí někoho, kdo jim na pozici vydrží dýl jak půl roku, a za třetí v těhle pracích je svoboda. V praxi to znamená, že někam přijdeu a druhej den pracuju, stejně tak kdykoli, když se rozhodnu pokračovat v cestování, tak prostě skončím a odjedu. Easy. A ta stinná stránka? Kolikrát si během směny nadávám sama pro sebe: “Mám tohle zapotřebí? Nejsem na takovýhle práce už stará tyvole?” Zatímco v kanclu bych si seděla hezky za kompem, ve 12 si odešla v klídku na oběd a byla pravděpodobně hezky oblečená, u mých prací jsem zpocená jak prase, lítám jak tryskomyš, vypadám jak kdybych vylezla z popelnice a většinou si po každý šichtě MUSÍM otevřít pivko. Pak ale skočím do moře a všechny stresy jsou pryč a druhej den to může začít odznova 😀 Samozřejmě záleží na dnu…někdy to je horší, někdy lepší, někdy super a někdy fakt na píču. Tak co? Stálo by vám to za to? Mě zatím jo.
  2. Nemám kamarády.
    Jako introvertovi mi trvá měsíce než se s někým zkamarádím. První měsíc jsem sociálně úplně mimo, druhý měsíc se pomalu začínám začleňovat, třetí měsíc se už mezi novýma lidma cítím komfortně a čtvrtý měsíc už si troufnu říct, že mám kamarády. Touhle dobou ale většinou už pomalu místo opouštím a stěhuju se dál, kde tenhle proces může začít znova. Mezi lidma jsem samozřejmě pořád, ale jenom málokoho bych nazvala “kamarádem”. A už vůbec né nejlepším kamarádem. Tím se u mě stane opravdu jeden z tisíce lidí, co potkám.
  3. Oddaluju se víc a víc.
    Asi tak bych popsala co cítím, když si píšu se svýma kamarádama v Čechách. Každým rokem víc a víc přestávám být součástí jejich života. Kamarádky se mi vdávají, rodí děti, mají nový přítele, chodí spolu na vína a já u toho nikdy nejsem. A i když v kontaktu jsme, je těžký popsat v jednom telefonátu za měsíc, co se ve vašem životě děje.
  4. Nemám domov.
    Znáte ten pocit, kdy se na konci dovolený těšíte domů, do svý postele? Ten já nemám. “Domov” buď sdílím s někým cizím nebo bydlím v autě. Obzvlášť život v autě zní romanticky a taky že je. Jen se s tím pojí to, že nemáte záchod, sprchu, kuchyni, vlastně nemáte nic kromě matrace na sklopených sedadlech. Teda pokud nemáte vymazlenej karavánek nebo něco podobnýho.
  5. Nemám stálej příjem.
    Během roku pracuju jen několik měsíců a v mezi čase cestuju. To ale znamená, že pokud nepracuju musím si vystačit s tím, co jsem si našetřila. A někdy ty dolary docela lítaj…letenky, benzín, jídlo… A budoucnost nejistá. Najdu na novým místě práci? A za jak dlouho? Co když se posere něco na autě? Musíte se prostě naučit pracovat s tím, co máte. Najít balanc mezi hýřením a skrblíkovstvím.

Proč?

Někdy se stane, že během dne na mě padnou všechny výše zmíněný trápení a v úzkostech se sama sebe ptám proč to dělám. Ale vždycky si odpovím:

  1. Svoboda.
    Ve všem. V práci. Když se mi nelíbí v práci, prostě si najdu novou. V lokalitě. Když začíná někde zima, tak se prostě sbalím a přesunu se tam, kde je teplo. Ve vztazích. S kýmkoli navážete vztah, je na obou stranách jasný, že to jednou skončí, čímž si nekomplikujete život malichernostma, hádkama, nic od sebe neočekáváte. Prostě si užíváte každýho momentu dokud to jde. Nikomu to neříkejte, ale podle mě je v tomhle tajemství fungujícího vztahu.
  2. Spontánnost.
    Netuším, kde budu za pár týdnů. Netuším, jaký to tam bude. Netuším, koho potkám. Netuším, co se stane. A přesně to mě na tom baví.
  3. Jednoduchost.
    Vystačím si s úplným minimem. Můžu klidně pár týdnu spát v hamace v křoví a jsem šťastná. Nosím pořád dokola stejný hadry a jsem šťastná. Nejím v drahých restauracích a jsem šťastná. V podstatě toho moc nemám a tím nemám o co přijít.

Když bych to měla shrnout, tak je to o prioritách. Moje hlavní priority jsou tyhle 3 body. Každej člověk to má ale jinak. Je v pořádku, že chcete mít rodinu a žít blízko svých přátel. Nebo když chcete budovat kariéru, těžko se sbalíte a budete někde uklízet. To je jasný. Ale buďte šťastný! Ať jste kdekoli a máte to, co máte. Někdo jinej třeba to co máte, nemá.

A jestli šťastný nejste, tak si ujasněte to, co by vás šťastný udělalo a jděte si za tím. Ale nebuďte moc náročný. V jednoduchosti je krása. Já bych samozřejmě taky byla happy, kdybych nemusela pracovat, mohla se jenom potápět a ideálně rovnou do 100 metrů 😀 No a jestli si nejste jistý, co by vás udělalo šťastný, tak buďte otevřený všemu, co vás potká a zkušenostma k tomu dojdete.

A ještě závěrem bych chtěla dodat, že tohle jsou jenom moje dosavadní pocity a zkušenosti a nechci, aby si někdo myslel, že tohle je univerzální návod na to, jak být šťastný. Ale možná někdo něco z toho využije. Jsou to hlavně moje myšlenky a ty někdy můžou bejt dost zmatený, tak snad to pochopíte.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *