Sama v Indii

      Žádné komentáře u textu s názvem Sama v Indii

Jako kdyby mě noční autobus dovezl do jinýho světa. Po skoro třech týdnech v poklidných Himalájích jsem se ocitla ve státě Uttarákhand. V 6 ráno mě řidič vysadil u obrovský křižovatky. Podle mapy byl Rishikesh ještě docela kus. Myslela jsem, že mě autobus doveze přímo tam, ale asi teda ne. Tady člověk nikdy neví, kde skončí. Na to, že bylo brzo ráno, tak bylo vedro jak v pekle a všude spousta lidí. Naskočila jsem do rikši, spolu se mnou asi dalších 10 lidí a vyrazili jsme. Poprvý jsem si připadala jak v Indii, v takový jakou si asi většina lidí představí.

Na březích Gangy

Rishikesh je rozdělenej na dvě části, který odděluje řeka Ganga. Tahle řeka je magická! Když jsem jí poprvý viděla, tak jsem se musela zastavit. Nikdy jsem tak silnou a obrovskou řeku neviděla. Je krásná. A vůbec celej Rishikesh je nabytej zvláštní energií. Takový místa mám ráda. Podobnou energii cítím na Bali. I přes turisty, i přes nepořádek, tahle energie si vás omotá.

Lidi ze západu jezdí do Indie hledat různý věci…sami sebe, levný kurzy jógy nebo třeba hašiš a opium, což je na některých dost vidět a moje důvěra se mi tu poprvý nevyplatila. Jako bych to tušila nebo snad přivolala, když mi Blanka dávala v Manali hotovost, a já si říkala, že to neni dobrý mít tolik peněz u sebe. Jenže NEmít je u sebe se ukázalo jako horší varianta. Peníze jsem si schovala do ukrytý kapsičky uvnitř batohu, kterej jsem nechávala na horní palandě. Zámky uzamykatelných skříněk na pokoji byly rozbitý, takže moc na výběr jsem neměla. Stačilo pár hodin a byla jsem o 10 tisíc rupií lehčí. V přepočtu přibližně 3300 Kč, což není na první pohled moc, ale tady v Indii vám to stačí na 2 týdny. Jediný co můžu udělat je sbalit si krosnu a přestěhovat se. Se všema věcma zaklepu na ašrám, kam chodím na jógu, a poprosím o pokoj.

Bydlení v ašrámu se mi líbilo. Měla jsem svůj pokoj, sice vypadal jako pokoj ve vězení, ale byl můj, dal se zamknout a měl větrák. Co víc si přát. Na jógu jsem to měla asi 30 vteřin chůze a všechny motlitby jsem mohla sledovat a poslouchat doslova z postele. V deset večer se ašrám zamknul a zhasnul. V šest ráno se rozezněly zvonce a zase se odemknul.

Jóga a hipíci

Od sedmi ráno jsem chodila na pranayamu, pak na snídani, posedět a zameditovat u Gangy a v deset jsem měla hatha jógu. Pro začátečníky! A byla to ta nejtěžší jóga jakou jsem zatím absolvovala. Většinou jsem na lekcích byla sama, takže lektor si mě vychutnával. V podstatě celou hodinu stál u mě a s přísným tónem mi nařizoval, že se mám víc narovnat, víc natáhnout, že mám dýchat a další nesmysly, který jsem nezvládala. Když viděl, že moje tělo je v katastrofickým stavu a nejsem schopná ani natáhnout nohy, vzal pásek, nohy mi obmotal a sám se pustil do jejich natahování. Chtěla bych podotknout, že v sále bývalo zas asi 40 stupňů a větrák byl vyplej, protože prej neni zdravý cvičit a nechat na sebe větrat, takže jsem byla totálně mokrá a tenhle lektor, kterej se mi jen tak mimochodem dost líbil, mi tam natahoval moje nechutný upocený nohy.

Po týhle mučírně jsem byla ráda, že jsem nakonec opustila od mýho původního plánu, kdy jsem chtěla na měsíční intenzivní kurz. Odpoledne jsem si nechávala volný. Většinou jsem šla na návštěvu ke klukům, se kterýma jsem se tu seznámila – Texasan, co vystudoval práva, ale už několik let větší část roku žije v Indii a Ind, kterej tu je legenda, jelikož jeho největší zálibou je chodit po Rishikeshi a seznamovat se s cizinci. S klukama buď vyrazíme někam na výlet nebo prostě jen tak sedíme na bytě, posloucháme muziku, pijeme chai a kouříme místní specialitu – charas.

Obden tuhle návštěvu vynechávám a chodím ven s hlavním cílem – být sama. Což je v Indii nemožný. Každej den mě někdo zastavuje a chce se se mnou vyfotit. Na začátku mi to přišlo vtipný a nadšeně se s každým fotila, ale po víc jak měsíci začínám bejt nepříjemná a selfíčka odmítám, což nikdo nechápe a stejně si mě natáčí a fotí jak zvíře v zoo.

Všechno bude, ale až zítra

Poslední bod mojí návštěvy v Indii je Jaipur. První týden jsem si tu domluvila dobrovolničení v eko hostelu. Hostel se nacházel ve starý čtvrti růžového města a vlastnila ho muslimská rodina. Po hinduistickém Rishikeshi a buddhistických Himalájích to je zase další tvář Indie. Dostala jsem postel ve sdíleným pokoji, ale za celou dobu jsem byla v pokoji sama. Z dobrovolničení jsem ale šílela. Pořádně jsem neměla co dělat nebo jsem k práci neměla žádný pomůcky. Nechtěla jsem tam být na obtíž a ještě k tomu zadarmo, ale pokaždý domluva skončila hláškou typu: “Zítra se domluvíme”. A tak jsem čekala do dalšího dne na hostelu a nic se nedělo. Nejenže jsem nijak nepomohla, ale zatratila jsem svůj čas, kdy jsem místo čekání na domluvu mohla jít aspoň na průzkum města a ještě k tomu jsem se cítila blbě, že nic nedělám.

U pana doktora

Po pár dnech se tohle změnilo. Ale úplně jinak než jsem chtěla. Z nečeho jsem se přiotrávila. Těžko říct z čeho, protože do týhle chvíle jsem myslela, že můj žaludek zvládne všechno a vesele konzumovala cokoli a kdekoli. Po noci sedící na záchodě a blijící do umyvadla, mě Salim posadil za sebe na motorku a dovezl k doktorovi. A teď myslím doslova posadil, jelikož jsem téměř nemohla chodit a na motorce jsem se zuby-nehty držela, abych za jízdy nespadla. Návštěva u doktora probíhala trochu jinak než u nás. Doktor se zhrozeně na mě z dálky podíval a o něčem se Salimem diskutoval. Prý mám jet do nemocnice. Odmítám. Byla jsem ráda, že jsem přežila cestu sem, do nemocnice se nezvládnu dostat. Předepíše mi teda asi 5 druhů léků a jedeme domů, kde následující 4 dny jen ležím. Jíst ani pít nemůžu. I voda mi během sekundy prolítne tělem a skončí v kalhotech. Absolutně nedokážu ovládat střeva a vrátím se tak do doby, kdy jsem nosila pleny. Teď bohužel pleny nemám a tak si poseru kalhoty pokaždý, když se pokusim napít (jíst radši vůbec nezkoušim).

Můj poslední den “dobrovolničení” je tu. Moc se mi to nevydařilo, rodinka měla se mnou víc práce než jsem já udělala. A i přes to na mě byli moc milí, nosili mi do postele domácí jogurt a ovoce na uzdravení, koupili všechny léky a ještě mě pozvali do klubu. Jo do klubu! Na party! Cítila jsem se už líp, ale rozhodně ne na to jít na party. Nechtěla jsem ale zklamat, zvlášť když se mě klučina, kterej mě pozval, ptal několikrát za den jestli fakt půjdu. Nejsem typická holka, co s plnou skříní tvrdí, že nemá co na sebe. Ale tady jsem opravdu neměla co na sebe! Jsem v muslimský čtvrti, ženský tu nosí burky a jsou jim vidět jen oči. Jak se mám jako oblíknout na party??? Zvolím dlouhý šaty a pod to si radši ještě vezmu legíny.

Večer nasedáme do auta a někam jedem. Vyjedeme ze starý Jaipurský čtvrti a ocitnem se v nový části s celkem pěknýma domama a obchodama. Zaparkujem a jdeme do bytu. Je to studentský byt, vypadá jako u nás. Seznamuju se s holkama, který se na mě podívaj s otázkou: “To jdeš jako v tomhle?”. A začnou vytahovat svoje oblečení ze skříně. Kluci se přesunou do pokoje vedle a holky se do mě pustí. Navlečou mě do mini šatiček, nazujou svoje boty a ještě mě namalujou. Vypadám jak kurva. To je první co mě napadne. Ale očividně mimo muslimskou čtvrť tu tak holky chodí. Kontrast jako prase. Do klubu se můžete dostat jen pokud jste na guest listu. Trochu jsme s tím měli problém, všichni jsme měli falešnou identitu. Já se mimochodem jmenovala Alexa 😀 Ale nakonec jsme se dovnitř dostali. Indická muzika smíchaná se známýma hitama je chytlavá a atmosféra je neskutečná. Trsám jak mi moje pochroumaný zdraví dovolí, dám si dokonce i pivko, který tu stojí nehorázný peníze, ale neexistuje abych něco platila. Je mi řečeno, že jsem host a všichni se o mě starají. O pozornost nemám nouzi. V klubu jsem zase jediná cizinka. Party tu jedou fakt do rána. V pět se vrátíme na hostel a já si jdu na tři hodinky zdřímnout. Nastupuju na Vipassanu.

Jíst, meditovat, milovat

Asi bych měla říct proč jsem na Vipassanu šla. Co jsem tak vypozorovala, tak většina lidí absolvuje Vipassanu v těžký životní situaci, při různých psychických problémech nebo jako krok na svý duchovní cestě. Já na Vipassanu šla kuli freedivingu 😀 Celej ten průběh mi připomínal statiku. Přijmout situaci taková jaká je, být přítomnej a zvládnout nekomfort. Jasná statika když dostaneš kontrakce a ty se chceš nadechnout, ale tady se jen tak nenadechneš, tady se zavazuješ, že celých 10 dní vydržíš až do konce.

Denní program na Vipassaně

Milý deníčku, co jsem si to zase vymyslela…

Den 1: Strávit předešlou noc v klubu nebyl nejlepší nápad. Zas se mi zbláznil žaludek, a tak celou noc strávim na hajzlu. První den meditací strávim v křečích. I přes nechuť k jídlu se ale do sebe snažim něco narvat (vaří tu fakt skvěle!!!!).

Den 2: Zázrak! Vzbudila jsem se a cejtim se poprvý zdravá! Jsem nadšená…je to tu krásný, mám vlastní chatičku s vlastní koupelnou! Jsme za městem obklopený přírodou, skáčou tu veverky, řvou barevný papoušci, lítaj pávi (ano, páv umí lítat!!) a na stromech dováděj opice (moje oblíbený černý opice, ne ty hnědý svině!)

Den 3: Při ranní meditaci se několik holek rozbrečí. Psycho začíná!

Den 4: Začínáme praktikovat Vipassanu, což mimo jiné, znamená, že musím vydržet meditovat bez hnutí. A pěkně to bolí! Začínám vnitřně sama na sebe křičet: “Vážně nedokážeš hodinu sedět?? To je to fakt tak těžký?!”

Den 5: V noci jsem se moc nevyspala, jelikož mě navštívili 2 chrochtající dikobrazi (myslela jsem, že dikobraz je roztomilej čumáček, ale neni! Je to obrovský hlučný hovado, co tě chce ubodat!). Přes den se cejtim fakt hrozně a dostávám první hnusnou schízu (že je to past, že do jídla přidávaj opium, že mi sebrali věci včetně pasu a už se odtud nedostanu, nejsem si jistá jestli dikobrazi nebyl jen haluz a jestli ne, tak je tam určitě nastrčili cíleně jako součást programu).

Den 6: Tělo povoluje a už dokážu nehnutě sedět. Ráno i přes hodinu. Mysl bohužel ovládnout nedokážu ani na 5 minut. Většinou jsem myšlenkama pod vodou. Buď v Indonésii, na kterou se neskutečně těšim nebo s Jonasem na Gozu.

Den 7: Jsem za půlkou, už se pomalu dostávám do pohody.

Den 8: Velkej den! Zavřou nás do Pagody (ta zlatá budova na fotce). Každá dostaneme celu 1x2m, kde nerušeně meditujeme. Po chvíli pociťuju po celým těle příjemný teplo a začnou mi týct slzy. Dobrý, ale není to Vipassana, techniku pořád neovládám, mysl si dělá co chce a pak mi navodí tenhle stav. 

Den 9: Nejzajímavější událostí je asi když při ranní meditaci pronikne do haly veverka a hopká si mezi nic netušícíma meditujícíma. Všimnu si toho jen já a holčina vedle mě. Podíváme se na sebe a vybuchnem smíchy. Docela blbý v situaci, kdy se člověk nesmí hnout, natož vydat hlásku. Předstírám tak, že mě meditace přivedla na dno duše a to mě rozbrečelo 😀

Den 10: KONEC! Dopoledne skončí zákaz mluvení, všichni se postupně začínaj usmívat a přestanou vypadat jak zombies, seznamujeme se (zajímavý trávit 10 dní s lidma a nic o nich nevědět, představujete si odkud asi jsou a jakej maj hlas). K večeru dostáváme zpátky svý věci. Bohužel v areálu neni signál, ale stejně všichni chodíme s mobilem v ruce a hledáme signál, když náhodou někdo chytne čárku, všichni k němu přiběhnou a zkouší jestli se náhodu taky nechytnou 😀 I když je v podstatě mobil nefunkční, už ho od tý doby nikdo nedá z ruky…

Díky a brzo na viděnou

Byly to fakt intenzivní dva měsíce. Indie je šílená! Zatím nejtěžší cestovatelská zkušenost, co jsem doteď měla, ale i přes to (nebo možná právě proto) se sem chci brzo vrátit. To šílenství, ta absurdita, ten kontrast, ta nesmyslnost je asi návyková. Indii bych rozhodně nedoporučila nikomu, kdo na ní neni připravenej, ale až přijde ten pravej čas a budete cítit, že vás Indie volá, tak poslechněte!

Měli pravdu. Buď jí milujete nebo nenávidíte. Já jí miluju!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *