Himalájská holčičí jízda

Moje letadlo přistálo v New Delhi nějak po půlnoci. Blanka má přiletět mezi 5 a 6 ráno. Jsme domluvený, že se sejdem na hotelu. Mám stáhnutou offline mapu, printscreen adresy ubytka a trasy jak se tam dostanu. Peníze si vyberu v bankomatu na letišti. To je moje tradiční příprava na přílet do nový země, nic víc neplánuju.

Vyzvednu krosnu, vyjdu z letištní haly a jdu k bankomatu pro peníze. Cedule, že je mimo provoz mě nepotěší, ale najdu jinej. Na něm cedule není, ale taky nefunguje. Vracím se do letištní haly, tam určitě bude další bankomat a snad i funkční. Problém je, že pánové se samopalama u vchodu mě už zpátky nechtějí pustit. Sakra! Ptám se pána, co vypadá jako zaměstanec letiště, kde je další bankomat. Ukazuje někam nahoru. Zkouším najít schody do druhého patra, ale vypadá to, že se tam dostanu jenom přes letiště, kam mě už nepustí. No nic, snad nebudu peníze potřebovat. Shuttle co jezdí po letišti by měl být stejně zadarmo. Bydlíme hned u letiště, takže stačí přejet na druhej terminál a odtamtud už bych to měla dojít pěšky.

Vítej v pekle. Teda v Dillí.

Našla jsem stánek, který vypadá jako infocentrum (nápisy jsou v hindštině). Ptám se na shuttle, ale pán mi tvrdí, že nejezdí a mám si vzít taxi. Jo jasný, na to ti neskočim. Dohaduju se s nim, že podle Googlu má jezdit, tak ať mi laskavě řekne odkud jede. Trvá si ale na svým. Tomu nevěřim, ptám se dalších lidí, ale všichni se mě akorát snaží zlanařit do taxíku. Začínám bejt nevrlá. Za prvý na tágo nemám prachy, jelikož vám tu nefungujou bankomaty, za druhý tu má jezdit ten shuttle a za třetí taxíkem prostě nejezdím!

Tohle pobíhání po letišti mi zabere asi dvě hodinky, Blanky přílet se blíží a já se nemám jak odtud dostat. Rozhodnu se na ní počkat. Ani mě už nepřekvauje, že připojení k internetu, který se tváří, že má být free, nefunguje. Posílám Blance SMS, že na ní čekám před halou. Doufám, že jí zpráva dojde. Jestli se mineme, tak jsme v háji. Ona pojede na hotel, kde nebudu a já nebudu vědět, kde je ona.

Čekám asi 3 hodiny, nemám jídlo, nemám vodu, nemám peníze, je asi 40 stupňů (a to je noc!). S Blankou se naštěstí radostně setkáváme. Bankomat uvnitř letištní haly prý taky nefunguje. V letadle ale narazila na přátelskýho Inda, kterej jí dal několik indických bankovek se slovy: “Zaplať za to taxíka a hlavně nikam sama nechoď!” Tenhle pán nás zachránil. Taxíka ale stejně nebereme, jelikož je už 6 ráno a otevírá se metro.

Trochu se prospíme a vyrážíme do centra Dillí. I když je šílený vedro, jsme navlečený od hlavy až ke kotníkům, abysme na sebe zbytečně neupozorňovaly. Je to ale úplně jedno, na oblečení nezáleží když si bílá holka, máš světlý vlasy a modrý oči. Všichni na nás zíraj. Nekoukaj, ZÍRAJ! Nikdy jsem nezažila takovou pozornost jako tady. Při čekání ve frontě na lístek do metra zjišťujeme další věc – osobní zóna tu neexistuje. Buď vás všichni předběhnou nebo se na vás nalepí. Rychle se ale adaptujem a lepíme se taky, případně používáme lokty. Lidí je všude fakt mraky a do metra musíte projít kontrolou jako na letišti, tvoří se tak dlouhý řady. Naštěstí kontroly jsou rozdělený na muže a ženy. A ženy tu jsme jediný, takže kontrolou projdeme rychle. Když dorazíme do centra začne lejt a ulice se začnou ztrácet pod vodou. Prodíráme se davem lidí, uskakujem před neustále troubícíma rikšama, nechutnou vodu máme po kotníky až skoro po kolena a hledáme místo, kde se schovat. Ideálně místo, kde se i najíme. Naposled jsme jedly v letadle. Takový místo ale v Dillí neexistuje, všude kam se dá schovat je plno. Mám pocit, že z toho hluku, bordelu a chaosu zešílim. Takový místo jsem fakt ještě nezažila. Zoufalý a mokrý na kost to vzdáváme a jedeme zpátky na hotel, kde bookujeme jízdenky na druhý ráno do Himalájí. Tohle město už nechcem ani vidět!

Pryč!

9:10 ráno. Google Maps hlásí, že jsme na místě odkud nám má za 5 minut odjíždět autobus. Jako autobusová zastávka to ale nevypadá. Vypadá to spíš jako skládka. Bahnitá ulice, kde je hromada plastů, který přežvykujou krávy. Začneme panikařit, rozdělíme se a hledáme autobusy. Nic. Sedáme na lavičku a je nám jasný, že ať už ten autobus stavěl kdekoli, tak je dávno pryč. Do řeči se s náma dá stařičkej Ind. Vysvětluje nám, že tam kde sedíme opravdu žádná autobusová zastávka není a máme jít s ním, že nás tam dovede. Nikam s ním nejdem, se zbláznil, ne! Ujišťujeme ho, že to zvládnem samy (nevíme sice jak, ale v Dillí určitě s nikým nikam nepujdem!). Pán se ale nevzdává, chce nám opravdu pomoct a začne nám vyprávět o jeho životě a otevírá brašnu, ze které vytáhne papíry s texty českých starých písní jako “Ó synku, synku” nebo povídání o Boženě Němcové. WTF! Nechápeme. Z jeho vyprávění je vidět, že je vzdělaný a pomalu si získává naší důvěru. Nakonec z lavičky vstaneme a opravdu nás dovede na správné autobusové nástupiště. Stydíme se, že jsme mu nevěřily a rády bychom mu aspoň něco daly, když s náma strávil takovou dobu, jenom proto, aby nám pomohl. Nic samozřejmě nechce, dá nám papír s jeho životopisem a loučí se s náma. Později si životopis pročítám a i na Googlu zjistím, že jde v Indii o celkem známého a vysoce postaveného pána. Zkouším ho kontatovat, abych mu ještě jednou poděkovala, ale bezúspěšně. Teď zpětně mě z toho trochu mrazí, jak kdyby se tam zjevil, aby nám pomohl a pak zmizel.

Jízdenka nám samozřejmě propadla, ale kupujeme novou a za pár hodin z tohodle šílenýho města konečně vypadneme!

Do Šimly – hlavního města státu Himáčalpradéš dorazíme v noci. Sice je tma a nic nevidíme, ale podle zimy je znát, že jsme už ve vyšší nadmořské výšce a ráno nás čeká krásný překvapení v podobě výhledu na zelený hory. Stopneme místní autobus a jedeme prozkoumat město. Zase jsme středem pozornosti. Tentokrát ale jinak. Oproti Dillí, kde zírající vypadali, že nás chtějí zabít, přinejlepším znásilnit, tady se lidé smějí, natáčí si nás z aut a poprvé nás zastavují a chtějí se s námi vyfotit. Už jsme v Indii tři dny a ještě jsme nepotkaly žádný turisty. Dáváme se do řeči s kolemjdoucím, kterej nás pozve na čaj a celý den se nám věnuje a provádí nás městem. Zase čekám, kdy si o něco řekne. To se ale zase nestane a vznikne naše první malé přátelství. Zdravíme Sida 🙂

Stoupáme výš a výš

Náš hlavní cíl je Spiti Valley – oblast na severo-východě Indie sousedící s Tibetem. Pomyslnou bránou je vesnička Reckong Peo a nad ní ležící Kalpa, kam ze Šimly míříme. Už ponaučený si nebookujeme jízdenku dopředu a kupujeme jí přímo na nádraží. Z Dillí do Šimly jsme jely celkem luxusním autobusem s klimatizací i USB nabíječkou. To bylo naposled, co jsme si dopřály takovýho pohodlí. V Šimle nastupujeme do zrezivělýho asi 100 let starýho autobusu. Samozřejmě jsme v autobusu jediný holky. V tomhle autobuse nás čeká krásných 10 hodin. Řidič jede jako hovado a jelikož jsme v horách, tak se řítíme serpentinama, což některým způsobuje nevolnost. Pár minut po tom, co jsem Blance oznámila, že asi budu blejt, se pán vedle nás nakloní z okýnka a začne za jízdy opravdu zvracet. Do toho v autobusu hraje na plný pecky šílená indická hudba a svítí barevný žárovky. Zážitek to je vskutku nezapomenutelnej!

Kalpa


Kalpa je skoro tři tisíce metrů nad mořem, což je ideální pro aklimatizaci před dalším stoupáním. Strávíme tu asi tři dny, z toho jeden celý den prší. Na pokoji máme ale televizi a díky Bollywoodským filmům máme o zábavu postaráno. Vyřídíme si tu taky nutný povolení do Spiti Valley a můžeme pokračovat.

Tibetu nadohled

Další několikahodinová krasojízda polorozpadlým autobusem. Tentokrát jedeme během dne a můžeme se tak kochat překrásnýma výhledama, stejně tak jako se klepat strachy při pohledu na nezpevněnou krajnici a srázu pod náma. Tahle trasa je jedna z nejnebezpečnějších na světě. Řídit na týhle cestě já, tak jedu 20 km/h se slzama v očích. Místní řidiči se tu ale na pohodu i předjíždí.

Když vystopíme ve vesničce Nako, připadáme si jak v jiným světě. Rozhodně si nepřipadáme jako v Indii. Tohle je naprostej opak představy o Indii. Je tu ticho, čisto, krásná příroda a usměvavý lidi. Ubytujeme se v dost strašným pokoji se studenou vodou a konvičkou místo sprchy, za to ale s přenádherným výhledem na hory a zelený políčko, kde místní od rána do večera pracují. V noci tu je už dost velká zima a jsme rády, že máme s sebou spacák, do kterýho se zachumláme a ještě přes sebe přehodíme deky.

Nako

Další den vyrážíme na náš první trek! Stoupáme horama, kde NIKDO není! Je to úžasný! Krásný místa mě dojímaj, takže se slzama v očích pořád opakuju: “To je nádhera! Chápeš, že jsme opravdu v Himalájích?!” 😀 Nadmořská výška nám ale dává zabrat. Stoupáme rychlostí šneka, každých několik metrů se zastavujeme a chytáme dech. U mě to je teda normálka, ale že se tohle děje i Blance, co si doma běhá maratony, to už je co říct! Nikam ale nespěcháme. Kam dojdem, tam dojdem. Na stezce potkáme i několik polodivokých koníků, se kterýma se pomazlíme a náš výlet zakončíme vyhlídkou na Tibet. Do večera je ještě daleko, ale síly nám pomalu dochází, stejně tak jako voda a proteinový tyčinky. Sluníčko pálí a posledních pár kilometrů už sotva lezu. Výlet to byl ale fakt parádní, vystoupaly jsme do 4900 m.n.m. a ušly 16 km.

Údolí řeky Spiti

Po Naku následuje vesnička Tabo, která je známá svým nejstarším klášterem v severní Indii. Tady už má okolí pouštní nádech – sucho, vysoký hory bez zeleně, skály, ticho. Nic moc se tu neděje a kromě kláštera jsme šly na průzkum meditačních jeskyní nahoře ve skalách. Musím přiznat, že tahle vesnička se mi líbila nejmíň, ale aspoň mi nemusí být líto, že dost času strávím v posteli, protože mě přepadne nachlazení.

Cesta do Kazy je už částečně v údolí krásný řeky Spiti. Kontrast světle modrý vody s obrovskýma hnědýma horama je boží a já mám asi tisíc fotek. Ubytujeme se v hostelu, kde s náma pokoj sdílí holčina z Nizozemska a kluk z Dánska, který si tu koupil motorku a několik měsíců si na ní cestuje po celý Indii. Příští týden míří do Ladakhu a nabízí mi se k němu přidat. Blanka už bude pryč a já pořád nemám plán, kde a co budu dělat. Projet Indiický Himaláje na motorce zní jako boží zážitek a navíc to je Dán!!! 😀 Nakonec ale odmítnu, tahám s sebou všechny věci do Austrálie (hlavně ploutve budí v Himalájích zájem 😀 ) a při myšlence na šílený horský indický cesty se vidím mrtvá.

Spiti Valley

Na recepci se tu potkáme i s dvouma Italama, co si zrovna domluvili auto na celý den a jedou na průzkum okolí. Má pro ně dojet jeep, takže místa dost na to, abychom se k nim přidaly. Jsme ale v Indii, takže místo jeepu přijede mini autíčko, do kterýho se nasoukáme jak sardinky a vyrazíme. To, že jedem jak šílenci a do toho hraje na plný pecky muzika, už snad nemusím dodávat. Zastavujem na nejvyšší poště na světě, na nejvyšším mostě, v nejvyšší vesnici, všechno tu je prostě vysoko 😀 A zas se budu opakovat, ale je to tu překrásnýýýý!!! Nejdřív jsem z představy “zaplacenýho výletu” nebyla nadšená, ale tohle bylo mega! Nešlo vlastně o organizovanej výlet, ale spíš o auto s řidičem, kterýmu jsme říkali kam a kdy chcem jet. S klukama italskýma byla taky sranda a dodneška jsem s nima v kontaktu. Tohle jsou přesně ty věci, co mě na cestování baví!

Zpátky do Indie

Z Kazy vedou dvě cesty. Jedna kterou jsme přijely a druhá přes Kunzum Pass do Manali. Samozřejmě se nechceme vracet tou samou cestou, co jsme přijely, ale v Kunzum Passu se sesunula půda a autobusy nejezdí. Zůstáváme tak v Kaze neplánovaně o noc dýl a doufáme, že další den se už odtud dostanem. Ani druhej den nejsme moc úspěšný. Nikdo neni schopnej říct, jestli už autobus jezdí. To nikdo nemá telefon, aby někam zavolal a zjistil jestli z Manali odjel nebo ne? Asi ne, prostě Indie. Takže sednem na zastávku a čekáme skoro do setmění jestli autobus přijede. Nepřijel. Ok. Takže další noc v Kaze. Ale zítra už odtud opravdu musíme pryč. Blanka musí stihnout letadlo. Stavíme se ještě v jedný kanceláři a jsme ochotný si zaplatit taxi. Nejsme jediný, kdo se odtud potřebuje dostat a tak jsou všechny auta plný. Vlastně ještě 2 poslední místa by měli a dokonce levnější než normální. Má to ale háček. Jsou úplně vzadu bez místa na nohy. Pán nás vezme ven a umožní nám si sedadla vyzkoušet. Kolena máme skoro u brady a pojedeme asi 12 hodin. Nic moc. Ale na výběr nemáme. Bereme to. Ve 4 ráno vstávačka a za svítání vyrážíme!

Kunzum Pass

Tahle cesta je asi z těch všech nejzáživnější! Stoupáme vysoko, projíždíme kolem zasněžených hor, zastavujeme na motlitbu, prodíráme se stádem krav, koní i koz. V horách zastavujeme na přestávku, kde potřebujeme na záchod, kterej tu ale není. Najdeme si krásný křoví, kde nás ale zmerčí místní bába a s klackem nás vyžene. No fakt! Si tam dřepím, když v tom se opodál vyloupne bába a nadává. Blanka mi říká, že bere klacek. Já v klidu odpovídám, že ho snad nebere na nás. Otočím se a vidím bábu s klackem nad hlavou, jak se na nás řítí. Vyskočím rychle jako nikdy předtím a zdrháme. Takže hromady odpadků nevadí, ale čurat v křoví se nesmí, kdybyste nevěděli.

Dostaneme se do úseku sesuvu půdy. Vypadá to fakt hrozivě a pořád se tu pracuje na odklizení. Stojíme víc jak hodinu v koloně než konečně projedeme, ale do Manali to je už kousek.

Zelené Himaláje

Manali je typický turistický městečko. Naháněči, restaurace, obchůdky, hotely. Ale je tu taky krásně. Zase jinak než nahoře u Tibetu. Je tu plno zelených lesů, vodopády, opice. Jdeme se ztratit do hor, procházíme jablečnýma sadama, kocháme se výhledy a svačíme čerstvě utržený jabka. Jdeme podle stezky v aplikaci Mapy.cz, který se nám tu skvěle osvědčily! Tady naše cestování s Blankou končí. Ona odjíždí na letiště do Dillí a já pokračuju do další části Indie. A tak jak naše cestování začalo, tak i končí. Potřebujeme vybrat peníze a žádnej bankomat samozřejmě nefunguje. Doba odjezdu autobusu se neúprostně blíží a my pořád pobíháme po městě a zkoušíme vybírat. Nakonec se podaří vybrat z mojí druhé karty a mezitím u jinýho bankomatu úspěšně vybere i Blanka. Takže teď máme naopak zbytečně moc hotovosti. No nic, vezmu si jí k sobě. Ještě se mi bude hodit.

Manali

Loučíme se, máváme si z autobusu, minimálně rok se neuvidíme. Mám zvláštní pocit, od teď už budu sama. A ještě k tomu v Indii.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *